PARDUBICKO -Ve své práci pro Pardubický kraj pokračuje již 21. rokem i Roman Línek, zvolený za Koalici pro Pardubický kraj. V novém volebním období je ve funkci náměstka hejtmana a na starosti má stále investice kraje a kulturu. Tentokrát však se svými plány vstupuje do značně nepředvídatelných časů, kdy financí v krajském rozpočtu bude méně než v minulých letech.

Chce se kraj stejně jako stát proinvestovat z krize?

Kraj v posledních letech připravil rekordní množství investic ve všech oblastech od dopravy přes zdravotnictví, kulturu, školství až po sociální věci. Přestože jsou všechny tyto investice potřebné a smysluplné, situace s koronavirem a jeho dopady do příjmů krajského rozpočtu nás samozřejmě ovlivnila. Je možné, že v některých případech zpomalí náběh nových investic, ale to bude záviset na tom, jak se podaří ekonomika znovu nastartovat. Neznamená to nyní žádné rušení plánů, z krize se opravdu chceme proinvestovat, na tom je politická shoda, ale musíme také zohlednit reálné možnosti krajského rozpočtu. Jenom letos bychom měli proinvestovat téměř jednu miliardu korun. 

Teď je například v běhu výběrové řízení na největší investici historii kraje do centrálního urgentního příjmu v Pardubicích, představovat částku kolem dvou miliard korun. Zaměřujeme se především na projekty, které jsou vázány na evropské fondy a kde ve většině případů získáváme až 85 procent nákladů. Také usilujeme o využití fondu REACT, který by nově měl umožnit získat prostředky pro zdravotnictví. To by nám uvolnilo ruce pro jiné, také potřebné investice.

Kulturní investice nejdou v posledních letech žádnou popelkou, kam jdou vaše další plány?

Velké evropské projekty máme vedle dopravy naplánovány i v kultuře. Je to zejména v rámci programu ITI Hradecko-pardubické aglomerace, protože tuto oblast Evropská unie nyní přednostně podporuje. U nás se jedná o rekonstrukci společenské části zámku podle návrhu architektky Evy Jiřičné a vybudování návštěvnického centra podle návrhu Petra Všetečky, dohromady za více než 200 milionů korun. Tím by se pardubický zámek, který je ve vlastnictví Pardubického kraje a sídlí zde naše krajské muzeum, rozehrál ve svém fungování, a to do maxima nejen v té části výstavní a pernštejnské, ale také v té části společenské. Poptávka je po tom velká a pro kraj to jsou takové malé Hradčany.

Stále ještě není dokončený také areál depozitářů v Ohrazenicích. K současnému velkému množství nově realizovaných dopravních staveb, včetně dálnice D35, se pojí také archeologické průzkumy.  Jejich nálezy jsme ze zákona povinni uchovávat, ovšem musíme je mít kam dát. Projekčně máme v Ohrazenicích připravenou budovu Archeodepozitáře za přibližně 45 milionů korun. V něm by měly být deponovány archeologické nálezy z celého Pardubického kraje.

Dalším výhledovým tématem je přebudování bývalé zemědělské školy ve Vysokém Mýtě pro potřeby krajského technického muzea. Tento projekt je rozdělený na několik etap, které mohou vznikat samostatně a postupně. Předpokládám, že letos na podzim vypíšeme veřejnou soutěž na dodavatele a nejdéle v roce 2002 bychom uskutečnili první etapu. Ta by umožnila muzeu přestěhovat rozměrné exponáty jako autobusy, přívěsy a podobně z pronajatých prostor.

Efekt některých rozhodnutí se projeví až po letech, což je u politiků volených na čtyřletá období trochu obtížné. Jak se díváte na potřebu určitého vizionářství, která se nemusí na počátku setkat s kladnou odezvou?

Osobně považuji za důležité, aby lidé ve veřejných funkcích a v politice neuvažovali jen v čtyřletých volebních cyklech. Na většinu velkých významných projektů je potřeba delší časový horizont, a pokud je záměr kvalitní, přežije i personální změny. Třeba projekt mlýnů a přestěhování Východočeské galerie vznikl v minulém volebním období, první část se bude stavět v tomto období, ale přemýšlíme i o rekonstrukci navazující části budovy, jejíž realizace připadá v úvahu až po roce 2024. To je třeba 12 let práce, kde musí být jasná vize, strategie. Dalšími podobnými projekty jsou oživování hradu Rychmburk, odkud odcházejí sociální služby, nebo dokončení depozitárního areálu v Ohrazenicích. To nejde udělat z roku na rok, ale pokud se to podaří, bude to dobře sloužit mnoha dalším generacím.

Inspirací nám může být třeba urbanistická koncepce sousedního Hradce Králové od Josefa Gočára, která byla už od období 1. republiky dobře vymyšlená a navazovali na ni Němci, komunisti a navazují na ni i současní urbanisté. Škoda, že tehdejší radní nepozvali Gočára k těmto záležitostem i do Pardubic, ušetřilo by nám to dnes hodně starostí a financí.

Výběrová řízení veřejné instituce poněkud svazují, a to nejlevnější řešení nemusí být vždy nejlepší. Jak se s tím vyrovnáváte?

Svobodu, která k nám zaplaťpánbůh devadesátých letech vtrhla, si bohužel mnozí vysvětlili tak, že to je zlatokopectví, a že se dá různými způsoby i zneužívat při správě veřejných zakázek.

My jdeme cestou spolupráce s odbornými poradci, jako jsou architekti Ladislav Lábus, Josef Pleskot, Petr Všetečka, Eva Jiřičná nebo v případě některých památek profesor Václav Girsa. Někdy je přímo najímáme na konkrétní architektonické studie, podle kterých má za povinnost vysoutěžený projektant postupovat při realizačním projektu. Je to trochu složité, ale myslím, že se to vyplatí. Je pěkné, když si přečtete v mezinárodním časopisu, že Eva Jiřičná má zakázku v Pardubicích. Všichni pak přemýšlí, co tam bude a to dělá výsledně této lokalitě a tomuto regionu dobré jméno. (zun)