PARDUBICE – Snad každý, a nejen ti dříve narození, viděl alespoň jednou ve svém životě film Můj brácha má prima bráchu či jeho volné pokračování Brácha za všechny peníze. A stejně tak si každý vybaví sympatického klučinu, který byl ve zmíněných dílech mladším sourozencem Jana Hrušínského. Jméno Romana Čady by však mnozí z paměti možná ani nevylovili. Jeho herecká dráha, v níž byl později srovnáván s Tomášem Holým, totiž trvala jen pár let. Přesto za sebou v české kinematografii zanechal výraznou stopu. Kromě výše zmíněných „trháků“ si Roman Čada zahrál také ve filmech Přijela k nám pouť, Terezu bych kvůli žádné holce neopustil, Marečku, podejte mi pero, Léto s kovbojem, Setkání v červenci, Krakonoš a lyžníci či v neposlední řadě třeba v seriálu My z konce světa. Svět „komediantství“ ale mladému herci tenkrát k srdci moc nepřirostl, a tak ho ve dvaceti letech pověsil definitivně na hřebík, začal se věnovat škole a svým opravdovým koníčkům. Na ČVUT, kde studoval elektrotechnologii, získal záhy několik prestižních ocenění ve fotovoltaickém oboru. Bývalá dětská herecká hvězda v současnosti podniká, vlastní firmy a jejím velkým koníčkem je karate. Ne všichni filmoví či televizní diváci však vědí, že „prima brácha“ alias Prcek nebo-li inženýr Čada, se narodil v roce 1962 v Pardubicích. A tak i z tohoto důvodu vám s ním nyní náš týdeník přináší obsáhlý rozhovor, jehož celou verzi pak v následujících dnech najdete na našich webových stránkách.

Narodil jste se v Pardubicích. Vaši rodiče odtud pocházejí nebo to bylo jen „náhodou“, že jste se narodil právě tady?
Měl jsem to štěstí narodit se v Pardubicích. Došlo k tomu 7. března 1962 při cestě mojí matky z Moravy do Přelouče. V Přelouči jsme tehdy s rodiči bydleli v domě proti nádraží. Táta tenkrát pracoval jako projektant magnetofonů B-4 v Tesle Přelouč.

Kdy jste se následně z Přelouče odstěhovali?
Vlastně téměř po mém narození… Z Přelouče jsme se přestěhovali do Říčan u Prahy, kde matka měla rodiče v rodinném domku. Bylo mi tehdy asi půl roku. Vyrůstal jsem ale i na Valašsku v Trojanovicích pod Radhoštěm či ve Slezsku – Slezských Rudolticích u moravských babiček a tetiček.

Máte na Pardubice či na Přelouč ještě nějaké vazby – kamarádi, známí, příbuzní…?
V Přelouči mám pratetu a dva prabratrance. Prastrýc mi tam, bohužel, zemřel v říjnu 2020 na komplikace s Covidem-19. Moc rád ale stále jezdím i do Pardubic.

V Pardubicích se jezdí kvalitní plochá dráha, na kterou jste chodil za Janem Hrušínským ve filmech o "prima bráchovi", fandíte tomuto sportu, chodíte se na plochou dráhu dívat?
Mám rád techniku obecně. Obdivuji stroje JAWA. Měl jsem Pionýra (JAWA 21) a potom JAWA 350. Zase bych ji rád měl nebo možná ještě radši JAWA 500 OHCk. Vlastním ale krásný Citroen 2CV – známou kachnu.

Prý se věnujete jachtingu, můžete popsat, kdy jste mu propadl a jak často a kde tento sport provozujete, popřípadě jaké máte úspěchy?
Námořní jachting je můj sen od dětství. A láska od cca 15 let. Věnoval jsem se bezpilotnímu létání na L-13 Blaník. Ale v téže době jsem s kamarádem Honzou stavěl 12 m dlouhou plachetnici - 1 a ½ stěžník typu keč. Loď jsme stavěli asi 12 let a těsně před revolucí jsme se dostali na Egejské moře. Pluli jsme z Volosu do Turecka jako staří Argonauté. V roce 1989 jsme zase pluli kolem Sicílie na Maltu a Messinou zpět do Salerna. Měli jsme záchranný kruh z potopeného vltavského parníku, motor z multikáry, bez vysílačky a map. Na Maltu jsme se trefili v noci podle světel Valetty a do přístavu jsme vplouvali podle letecké pohlednice. Byl to opravdu drsný jachting. Pak přišla revoluce, podnikání a na jachting nebyl čas. Až po roce 2000 jsme zase se starou partou začali jachtit ale tentokrát již na profesionálně postavených charterových jachtách. Měli jsme GPS, vysílačky, záchranné ostrůvky a další divy kapitalismu. Od roku 2003 se pravidelně také zúčastňujeme off-shore Velikonoční regaty v Chorvatsku. Tu se nám podařilo i v roce 2008 vyhrát. Nyní na Velikonoční regatě 2021 startuje asi 42 stejných jachet velikosti 14 m z Murteru do Dubrovniku a zpět. Loni kvůli Covid odpadla a tak doufáme, že letos už proběhne, i když se značnými omezeními. To víte – 400 lidí na jednom místě. Jinak ale plachtíme na mořích, kde to jen jde. Naším snem je cesta kolem světa jako prevence Alzheimerově chorobě.

Také jste prý dobrý v bojových sportech…
Léta jsem byl trénován v karate stylu Shotokan. Jako puberťák jsem závodil v 70. letech po celé republice za Uhelné Sklady či posléze za TJ Karate Praha. Pak jsem měl zhruba do roku 2008 přestávku, po které jsem začínal od píky až po první Dan a to jako součást Japanese Karate Associaton. Dělal jsem i rozhodčího. A poté, již jako ztepilý muž, jsem se nechal okouzlit Kyusho karate, kde jsem také docílil prvního mistrovského stupně. Kyusho je bojové umění, kde za pomoci znalosti vitálních bodů lidského těla uplatníte techniky karate a jitsu. To už opravdu není sport. Z tohoto umění vlastně kdysi karate, jiu-jitsu či Aikido vzniklo. A opravdu je to účinné. Však až do pandemie nás trénovali slavní mistři ze zahraničí s desátými Dany. Karate se věnuje i moje 17letá dcera - je mistryní Evropy JKA v kumite (volný boj) a vicemistryní světa WSKA v kumite. Jsem na ni moc hrdý.

Jsou ještě nějaké další sporty, které provozujete, byť třeba jen kondičně?
Kolo – to mám rád.

Jaké máte další koníčky?
Učím se spolu s manželkou Sanskrt - předchůdce indoevropských jazyků. Náš skvělý učitel je Mgr. Jan Kozák, překladatel ze Sanskrtu, religionista a vykladač védské gnose. Od něj jsem se, kromě jiného, dozvěděl, že perníky jsou staré védské obětní pečivo. Na to mohou být Pardubice hrdé. Stále mě baví astronomie, aplikovaná fyzika a elektrotechnika. Zde hlavně kombinace výroby a akumulace energií. Kdysi v 80. letech jsem byl na fakultě elektrotechnické ČVUT jakýmsi průkopníkem fotovoltaiky což bylo i obsahem mé diplomové práce.

Velice oblíbené jsou vaše filmy o „prima bráchovi“ – když jdou reprízy, koukáte na ně?
No, většinou mě to mine. A moje děti o to ani nezakopnou. Manželka to vyloženě nemusí, protože jsem byl prý chytrý jako „rádio“.

Jak jste se vůbec k těmto rolím dostal a k filmování obecně?
V 10 letech jsem byl vybrán do hlavní chlapecké role filmu „Přijela k nám pouť“ režisérkou Věrou Plívovou-Šimkovou. A pak to už nějak šlo dále. Ale moc mě to nebavilo.

Chtěl jste být v mládí hercem? Myslel jste při vaší začínající kariéře na to, že byste se tím mohl jednou živit?
Jak jsem již zmínil - nebavilo mě to. Příliš hrubé prostředí na dítě. Nuda na place a osamění. Při natáčení například ve Zlíně jsem byl celé víkendy zavřený na hotelu, jelikož se produkci nevyplatilo mě poslat domů do Prahy. Naštěstí jsem hodně četl. Na gymnáziu se mě snažil češtinář nakazit uměním, a poté pan Zdeněk Řehoř se mě snažil připravit na zkoušky na FAMU, obor režie celovečerních filmů. Ale tehdy, v roce 1981, poprvé přesunuli talentové zkoušky z února do termínu řádných zkoušek na vysoké školy v červnu. A tak mi došlo, že mi osud sděluje, že nemám talent a šel jsem na elektrofakultu.

Byl jste srovnáván s Tomášem Holým – v některých filmech jste si dokonce zahráli spolu. Znali jste se, byli jste, dalo by se říct, kamarádi (byť jste byl relativně o dost starší)?
Ano, on byl mladší, takže vyložené společné zážitky jsme spolu neměli. Ale občas jsme spolu seděli ve vestibulu tehdejšího Motokovu na Pankráci. On čekal na maminku a já na svou holku. A povídali jsme si spolu.

Jak nyní s odstupem času vzpomínáte na všechny ty herce zvučných jmen, se kterými jste byl před kamerou?
Na některé dobře a na jiné méně. Hodně jsem si vážil pana Zdeňka Řehoře či Libušky Šafránkové. Koneckonců jak s panem Řehořem, tak s Libuškou jsme spolu hráli ve třech filmech. Paní Budínová i pan Bláha byli skvělí. Pana Menšíka bylo skvělé poslouchat v maskérně, v šatně, na place…spoustu úžasných vtipů a historek. Ale bylo vidět, že má velké problémy se zdravím. Ale do lidí vléval optimismus. Docela mi obecně vadilo, že herci žijí svůj život prostřednictvím svých rolí a scénářů. Malá vzdělanost a rozhled mě překvapoval. Nechtěl jsem tak skončit.

 
Byl jste ve své době populární, známý, oblíbený. Profitoval jste z toho v dobách vaší herecké kariéry?
S děvčaty jsem neměl problémy a žen si vážím. Však jsem se poprvé ženil ve 22 letech. Na základní škole jsem měl ale peklo. Byla to experimentální jazykovka a tam si mě zrovna vytipovali k filmu. Hodně jsem kvůli natáčení chyběl, učení mě nebavilo, některé učitelky si na mě zasedly… A tak jsem dostal v 7. třídě nabídku, že pokud neodejdu ze školy, nemine mě trojka z chování. Se čtyřkou z matematiky a fyziky, ale s jedničkou z mravů, jsem tedy přešel na jinou školu. A tam jsem se nastartoval. Začal jsem v osmé třídě chodit na kurzy astronomie do pražského planetária a posléze na hvězdárnu Petřín (dnes Štefánikova). A o čtyři roky později jsem maturoval z matematiky...

A jak to máte v této souvislosti s bývalou slávou nyní?
Zase tak slavný jsem nebyl. Občas po mně chce někdo autogram, na stará kolena hlavně chlapi. Nevím, co si o tom mám myslet. Někdy mi obličej pomůže, ale může i uškodit. Někdy jsem měl pocit, že mi to musí dát vyžrat, když jsem hrál ve filmech. A to i v úplně jiných profesích. Když jsem povědomý policistovi při dopravní kontrole, tak doufám, že si mě spojí s filmem spíš než třeba s tím, že mě kdysi vezl do vazby…

Jste s některými herci, se kterými jste hrál, stále v kontaktu?
Nejsem. Někdy se pozdravím s Honzou Potměšilem, když se potkáme v kavárně divadla Kašpar v Celetné ulici. Divadlo miluji a moc mi schází.

Zhruba v roce 1982 jste hereckou kariéru ukončil. Můžete říct důvody?
Kromě toho, že mě to nebavilo, jsem se zúčastnil nějakého natáčení v Baráčnické rychtě na Malé Straně. Už ani nevím, co to bylo a kdo byl režisér. Spolu s Markem Vašutem a ještě jednou dívčinou jsme měli dělat chuligánský tříčlenný dav u nějakého „zlého“ kapitalistického soudu, který byl nespravedlivý ke komusi. Nějak to ze mě tehdy nelezlo. Poslali mě na chodbu, ať si to rozmyslím. Rozmyslel jsem se a šel jsem domů. A byl konec.

Šel jste studovat elektrotechniku na ČVUT – bylo toto odvětví vaší zálibou již před tím? Jakou máte střední školu?
Gymnázium Budějovická, humanitní, latina, dějepis, volitelně matematika. Vždy jsem měl rád techniku, sci-fi literaturu, modelařinu a létání. Můj táta byl strojní inženýr a elektroinženýr. Já jsem s partou nadšenců navrhoval na fakultě sluneční plachetnici. Kvůli emigraci kolegy i s kritickým materiálem na plachty družice, jsme skončili. Já jsem pokračoval na energetických zdrojích v matematicko-fyzikálním modelu velkoplošného fotovoltaického článku včetně jeho realizace. Vyhrával jsem s ním studentské soutěže. Můj syn Pepa nyní studuje také elektrotechnickou fakultu, snaží se jít v našich šlépějích. Máme to v sobě.

V devadesátých letech jste začal podnikat, co vás k tomu vedlo a jaké byly začátky?
Vedly mě k tomu počítače. Byl jsem po vojně (spojař) programátorem v Technoplynu a ještě za starého režimu jsem se dostal k možnosti pro podnik nakoupit počítačové komponenty, zkompletovat je do počítačů, prodávat a servisovat. To už nemělo daleko k osamostatnění a jak to šlo, tak jsem to udělal. Založil jsem firmu, která v jednu chvíli měla až 60 zaměstnanců.

Čím přesně se vaše současné firmy zabývají?
V minulosti jsem dělal všechno možné. Však také na základech mých firem založili mí bývalí zaměstnanci své úspěchy. Jenom já jsem vždy začínal znovu a znovu. Nemám talent na práci v týmu. V roce 1995 jsem založil v Praze ve Štěpánské ulici první internetovou kavárnu na východ od Londýna pod názvem Cybeteria. Měl jsem i druhou na pražských Příkopech. To jsem dělal až někdy do roku 2005. To už byl pak internet přístupný všude možně a počítačovou hernu jsem nechtěl. Ještě v 90. letech jsem se začal věnovat také energeticky úsporným domům. Asi také v předstihu. V roce 1994 jsem se zúčastnil v Texasu konference stavitelů ocelových rodinných domů. To mě inspirovalo. Spolu s kamarádem architektem jsme takový navrhli s použitím materiálů na českém trhu. Postavil jsem ho a od té doby v něm bydlím. Ale do komerčního prostředí se mi tuto technologii nepovedlo dostat. I když má mnoho výhod oproti dřevo-domkům, které u nás například německé firmy úspěšně prosazují. Na konci první dekády 21. století jsem se vrátil k fotovoltaice. Na komerční úrovni. Věnoval jsem se hlavně speciálním a progresívním technologiím. Bylo to napínavé a také riskantní. Ale stavěl jsem například fotovoltaické experimentální fasády pro ČVUT, garážové přístřešky s polopropustnou fotovoltaikou či tzv. BIPV což znamená Building Integrated Photovoltaics (fotovoltaika integrovaná do budov). A také jsem dělal krásnou fotovoltaiku jako střešní krytinu, za kterou moje firma obdržela světové ohodnocení. Pak ovšem kvůli velkým fotovoltaikám na polích (například ČEZ) zamezili i malé fotovoltaické instalace na domech. A zase se mi tým rozpadl. Tak se nyní věnuji spolupráci fotovoltaiky s tepelnými čerpadly a akumulaci energie a jejich regulaci či fotovoltaickým pumpám na vodu pro Afriku. Moje manželka je psycholog a ájurvédský lékař studovaný v Indii a USA. A i s ohledem na naše studium Sanskrtu dovážíme ájurvédské bylinné léky a léčebná mýdla z Indie. Ale o jejich léčebných účincích se nesmíme ani zmínit. Evropská komise to zakazuje. Vždyť se vstupem do EU přestaly mít byliny léčivé schopnosti... Rovněž mě fascinuje lidské srdce. S manželkou se soustřeďujeme na projekty v oblasti diagnostiky stresu a tréninku srdeční koherence pomocí měření proměnlivosti srdeční frekvence. Srdce je v našem těle největším generátorem elektromagnetického pole. Je to úžasný malý mozek intenzivně spolupracující s velkým mozkem. Dokonce mu z 90 procent i velí. Řídí celý autonomní nervový systém, který zase kontroluje činnost většiny lidského těla. Dynamika srdce je oknem do psychofyziologie člověka.

Chcete se v těchto oblastech ještě posouvat, být podnikatelem a vizionářem například jako Elon Musk?
Nejde nám o peníze ani slávu. Nechci být otrokem mé práce. Mohu obdivovat a obdivuji cílevědomost a schopnosti člověka jako je Elon Musk. Ale je nelidský. Mám například problém se Starlinky – obrovským systémem telekomunikačních družic, které Musk vypouští na nízkou oběžnou dráhu, a který bude zprostředkovávat síť 5G po celém světě. Používáme technologie EHF (Extra Vysoké Frekvence) pro obnovení mezibuněčné komunikace. Tato technologie pochází z ruské kosmické medicíny. Jsme si velmi dobře vědomi, co dokáže, byť slabé, elektromagnetické pole určitých frekvencí působící na konkrétní body lidského těla. A technologie 5G nám budou dávat slabé dávky na obdobných frekvencích stále, a to do celého těla. Máme z toho respekt. Bude to mít psychofyziologické ale i politické dopady. A to nikdo neřeší. Prostě si na to Musk sežene peníze a zrealizuje. Nikdo se zbytku světa neptá.

Jste úspěšný na mnoha frontách, přesto se zeptám, jestli vás nemrzí, že jste se nestal hercem? Třeba jen občas,  v koutku duše…
Ani ne. Maximálně bych si chtěl zahrát astronauta ve stavu beztíže. V balistickém letadle.

Loni jste vstoupil do politiky – co vás k tomu vedlo a jaké máte v této oblasti plány či ambice?
Zajímal jsem se o politiku vždy. Můj otec měl problémy při kádrování na počátku 70. let. I přes dvě vysoké technické školy dělal obyčejného projektanta. Za vynález, kterým kdysi v rámci vzduchotechniky ušetřil při stavbě metra asi 4 miliardy tehdejších Kčs, dostal po vyhraném soudu 16 tisíc… Byly mu vyplaceny až po jeho smrti, protože zemřel v 37 letech. Já jsem podepsal „Několik vět“ již v červnu 1989. Měl jsem s tím nějaké problémy u tehdejšího zaměstnavatele. Ale nestihli to dokončit. V Technoplynu jsem organizoval Občanské fórum. Ale pak jsem podnikal a politice se nevěnoval. Až v roce 2004 jsem vstoupil do tehdejší ODS. Schválně zdůrazňuji tehdejší. Abych ji odlišil od toho, čím se mi jeví v současné době. V roce 2019 jsme s kolegy doufali, že Václav Klaus mladší vytvoří jistou pravou větev uvnitř ODS. Nestalo se tak, a naopak jej z ODS vyhodili. A my jsme šli s ním. Zrušili jsme naši buňku ODS v naší obci a otevřeným dopisem to oznámili vedení. I tisku jsme oznámili, že jdeme za Klausem mladším, protože ODS se ubírá pro staré členy neakceptovatelným směrem. A týden nato vznikla Trikolóra. Já jsem se stal následně předsedou Trikolóry v naší obci.

Můžete objasnit proč právě Trikolóra? Navíc nedávno Václav Klaus odstoupil…
Trikolóra se mi jeví jako pokračování bývalé ODS. Vždy od revoluce jsem se živil sám svou hlavou a rukama. Nikdy jsem od státu nedostal nic zadarmo a nic jsem nechtěl. Jenom svobodu, spravedlnost a možnost podnikání. Prostě žít v normálním světě. Nejsem rasista, fašista, šovinista ani xenofob. Mám některé kamarády s homosexuální orientací. Nemám s tím problém. Jsem vysokoškolsky vzdělaný heterosexuální běloch, mám tři děti a vnučku. A nebudu se za to stydět ani nikomu omlouvat. Nikoho jsme neokupovali a kolonie jsme neměli. Spíše se kolonií stáváme. Nemáme se komu za co omlouvat. A nemáme se nikomu podřizovat. Máme spolupracovat, a to s každým, kdo se chová slušně a na základě reciprocity. A to mi Trikolóra nabídla. Nicméně abdikace Václava Klause mladšího nás pochopitelně zmátla. Nečekali jsme ji. Ale asi to tak muselo být. Jak to dopadne, nevíme. Doufám, že se vrátí exprezident Václav Klaus a ujme se toho. Je mi jasné, že mu řada lidí nemůže některé historické akce zapomenout. Ale od vynuceného podpisu Lisabonské smlouvy je to jediný člověk, který dokáže přesně popsat aktuální politickou či ekonomickou situaci a varovat před tím, do čeho se ženeme. Téměř každou větu bývalého prezidenta je možné vložit do pravicového politického programu. Kdysi jsem s ním měl také problémy. Ale asi jsem se vyvinul.

Kdy jste byl naposledy v Pardubicích?
V Pardubicích jsem byl loni dvakrát. S manželkou jsme vystavovali naše ájurvédské prostředky v Domě techniky. A v létě jsme se byli projít starým městem. Krása. Moc příjemné město. Skvělé hospůdky. Krásný zámek a náměstí. Různá zákoutí. Ať už to jenom zase začne vše normálně fungovat.

Jak momentálně trávíte tuto divnou dobu?
Většinou na home-office a nyní i přípravou na jachtařské závody. Doufám, že proběhnou. Už je to dlouhé a zničující, tak jako pro spoustu jiných lidí. Zdravě se nadechnout je základním právem člověka. Těším se na jarní počasí a na pivo v předzahrádce hezké hospůdky. JAN ŠAFÁŘ